Jedním z mnoha důvodů, proč si zapamatovat dnešní okamžiky, mohou být okamžiky zítřejší.

Báseň na počest poutníka, kterého jsem neznal a jeho pouti, kterou jsem nepochopil

1. 4. 2014 18:55

Kam kráčíš, Poutníku? Kam kráčíš?
Posaď se na kamennou zídku, za úplňkové noci a pozorně se dívej.
Velké divadlo.
Hvězdy parádnice již usedají v jevišti.
A ty stydlivé se skrývají za rozdrásaná oblaka.
Pro Tebe ale žádná. Víš, kam kráčíš, Poutníku?
Táta měsíc již ukázal svůj líc,
jak vyleštěné zrcadlo.
Vněm shlédni, Poutníku, všechny polibky noci,
všechny vraždy i teskný blues.
Z noci jsi přišel, že ano…
Poutníku, proč nic neříkáš?
Viď těch statisíců co sedí na zídce a dívají se.
Moře zamilovaných a oceán nenáviděných.
Poutníku, ty to nevidíš?
Chachacha… Ty tu nepatříš!
Poutníku, kampak? Kam tedy?
Pro svou lásku ztracenou?
Mrtvých nenajdeš a sny taktéž ne!
Měsíc hrál na obloze svou herezi a hvězdy se pozorně dívaly.
V očích se mu leskly plameny slávy, plameny zla.
Jakoby právě zpozoroval mě, tiše mi pravil:
„V pekle měli plno, a tak jsem se vrátil.“

Zobrazeno 1671×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio