Báseň

sedím a píšu… báseň
sedím a píšu… celým životem píšem
někdy se to nerýmuje
jindy zas rýmů je až moc
když má tuž se už rozpíjí nespočetnou noc
tak se to nerýmuje

čas prý všechno zveršuje, schová, ukryje
do krás poezie, prý… já nezapomínám
a tak své nitro v poezii skrývám…

a co nám ještě zbývá? nic! jen smrt…
popravdě, já se na ni těším!
to jsem vám ani nechtěl říct
že se jí vlastně bojím…

zase u svého stolu u kterého nikdo nikdy nic nedopsal!

bylas jako růže, bílá, červená, modrá, černá, a přece jsi uschla

tak k čemu poezii, k čemu ji?
každý o ní sní a přitom tolik krásnějších květů se Ti nabízí..
třeba… třeba.. už si nevzpomínám
již mě má, má poezie
život! ten ale taky končí
jako západ slunce, jako jsi Ty odešla západem
já vždy věřil v srdci svém
bylo to tak vášnivé, když slunce za horami umírá
až zoufalství mě svírá když vzpomenu si na prázdno večera
ticho v prázdnu, jež nemá dno, aby ses mohl odrazit

vidíš? zase se to rýmuje a přitom, nerýmuje…

na stole leží guma, vygumuji tedy Tě
gumování papíru neprospívá a já Tě gumuji již po sté
až ho prodřu, tak nový nedostanu
báseň na papíře však bude zničená
kdysi jsem toužil aby se má poezie věčně zachovala
teď mi stačí, když bude zničená

ne, guma nestačí, spálit tě musím
papír už doutná a já doufám… shořel

asi půjdu psát, otevřu okno a na stůl nechám dopadat světlo noční ulice
hledíce na hvězdy, úplně bez sebe
zas píšu Tobě, pro Tebe