Nechci se skrývat se svým ne zrovna kladným vztahem k parazitu našich domácností. Televizi bez okolků tituloval bych nepřítelem a žroutem času. Ani to však není její nejhorší tvář. Vychytralost širokoúhlé obrazovky spočívá ve srandě. Ano, slyšíte správně, ve srandě. Dovolte mi říct proč:
I já před nedávnem podlehl svodu a krásné ráno bylo zabito u trháku kinových pláten, u megafilmu Gladiátor. Patřím mezi silnější povahy, avšak i mi kolikráte tuhla krev v žilách při stříkající krvi a brutálních scénách. V jednom okamžiku se mi však zastavilo i srdce. Jeden z hrdinů umíral a já si uvědomil, že lidé jásají, lidé se smějí, publikum kolosea to náramně pobavilo! Jaké to zvěrstvo antické doby. Blesklo mi hlavou. Než se mé srdce neochotně rozhodlo bít dál, chvíli to trvalo. Mezitím již všichni, co mohli, umřeli. Film skončil a televize Nova heslem „zůstaňte s námi“ vybízela, abychom ještě okamžik posečkali, začíná akční komedie.
Nevím, jak se to stalo. Hodinu poté přistihl jsem se, jak se všemi, kdo se zaujetím pozorovali fullHD obraz, řvu smíchy, až se za břicho popadám. Známý padouch Mike právě ustřelil hlavu Fredymu. Tehdy mi to došlo. Ta šílená podoba. Dříve se umíralo v koloseu a lidé udělali vše, aby to mohli vidět. A co se změnilo? Jen to, že dnes se umírá na plátně.
Dovolte mi otázku. Toto je naše volnočasová aktivita? Do této reality utíkáme si odpočinout a uvolnit se? Tohle nám zvedne náladu? Obhájci té plechové krabice, zacpěte si uši, já ale pokračuju dál. Třetím filmem byla romantická komedie. Smějeme se lidské promiskuitě, nevěře, rozvodům, úpadku morálních hodnot? Děkuji, ale tohle mě k chechotu nepřiměje!
Chcete-li namítnout, že je to „jen film“, odpovím vám: „Dost silně pochybuji, že dokážete rozeznat, co je to realita a i kdyby, vaše děti tuto schopnost nemají. Tak se nedivte, že skáčou z 10. patra, střílí ve škole, šikanují. Nedivte se, že svět vidí namísto brýlemi růžovými, nýbrž červenými. Nedivte se až vám poněkud nečekaně oznámí, že jste prarodiči. Nedivte se ani když se dozvíte, že již prarodiči nejste. Nedivte se!“
A co se týká mě, razím heslo: „Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe!“ Věřte, že mě bude tuze bavit, až se jednou naštvu tak, že tu černou mrchu vyhodím z okna…
Ondro, díky za slova. :) Úž dlouho mi leží na srdci podobná zkušenost.
Chtěl bych dvě stejně stará stěnata čivavy, jenom proto, aby se jedno mohlo jmenovat Čikatilo a druhé Oligarcha.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.